Kortizol jako signální molekula
Vhodnost a nevhodnost polohování
Diskuze na téma význam detekce kortizolu v těle člověka / zvířete
D.Hypšová
Licencováno pod CC BY-NC 4.0.
https://creativecommons.org/licenses/by-nc/4.0/
Kortizol jako signální molekula pro ukončení stresové reakce: kdy nás měření má varovat a kdy uklidnit?
Diskuse o měření kortizolu jako indikátoru stresu v posledních letech je důležité pro welfare lidí i zvířat. Na kortizol se často nahlíží jako na "indikátor stresu". Ve skutečnosti jde spíše o signální molekulu, která pomáhá stresovou reakci ukončit. Z tohoto pohledu lze měření kortizolu v interpretaci stresu u člověka či zvířete považovat za dvousečný nástroj, kterému by měl být věnován důkladný výzkum.
Akutní stresová reakce začíná uvolněním adrenalinu a noradrenalinu ze sympatického nervového systému. Tyto hormony okamžitě mobilizují tělo k rychlé reakci: zrychlují srdeční tep, zvyšují tlak, rozšiřují zorničky, mobilizují energii. Tento „poplachový“ mechanismus je základním nástrojem těla pro reakci na bezprostřední hrozbu. Kortizol, se uvolňuje do krevního oběhu později, v řádu minut po počátečním stresové fázi.
Kortizol je tedy zapojen do reakce na stres, ale spíše v druhé fázi, kdy pomáhá stabilizovat tělo, mobilizovat zásoby energie a ovlivnit imunitní odpověď. Jeho role nespočívá v aktivaci stresové odpovědi, ale v ukončení stresové reakce a zajištění dlouhodobé adaptace na stresor. Tento proces je důležitý pro obnovu rovnováhy a ukončení aktivního stavu „poplachu“. Přítomnost kortizolu tedy nemusí nutně znamenat „nebezpečný stres“, ale spíše ukazuje, že tělo reaguje přiměřeně a adaptivně.
Naopak u osob (nebo zvířat) s chronickým stresem, traumatem či PTSD dochází často k narušení HPA osy a sníženým hladinám kortizolu. Dá se říci, že tělo „vypne“ regulační mechanismy a není schopno adekvátně fyziologicky odpovědět. Taková situace je z pohledu welfare nebo duševního zdraví mnohem vážnější, i když biochemické měření může zůstat negativní.
Z těchto důvodů je nezbytné hodnotit kortizol v kontextu chování a dalších ukazatelů. U zvířat to znamená sledovat jejich řeč těla, mikrosignály a vztah k okolnímu prostředí. U člověka obdobně zohledňujeme verbální i neverbální projevy, svalové napětí, vědomí vlastního prožívání.
Právě paradox nízkého kortizolu za přítomného stresového chování by měl být pro terapeuty, výzkumníky i odborníky zabývající se welfare signálem k hlubšímu zkoumání situace. Krátkodobý, a tedy fyziologický stres není negativní; často je dokonce adaptivní a potřebný. Skutečné riziko spočívá v dlouhodobém, neukončeném stresu bez možnosti regulace.
Z tohoto hlediska interpretace přítomnosti kortizolu v organismu vyžaduje mezioborovou znalost neurobiologie, etologie i klinické praxe. Samotná hladina hormonu bez kontextu nesděluje celou pravdu. Ale v kombinaci s řečí těla, znalostí prostředí a historie stresové zátěže se stává cenným nástrojem k pochopení a podpoře adaptace jedince.
Doporučená literatura:
Miller, R., Wojtyniak, J.-G., Weckesser, L., Alexander, N., Engert, V., & Lehr, T. (2017). How to disentangle psychobiological stress reactivity and recovery: A comparison of model-based and non-compartmental analyses of cortisol concentrations. Psychoneuroendocrinology, 85, 1–12. DOI: 10.1016/j.psyneuen.2017.07.272, ISSN: 0306-4530.arXiv
Gunnar, M. R., & Quevedo, K. (2007). The neurobiology of stress and development. Annual Review of Psychology, 58, 145-173. DOI: 10.1146/annurev.psych.58.110405.085605, ISSN: 0066-4308.
Dickerson, S. S., & Kemeny, M. E. (2004). Acute stressors and cortisol responses: A theoretical integration and synthesis of laboratory research. Psychological Bulletin, 130(3), 355–391. DOI: 10.1037/0033-2909.130.3.355, ISSN: 0033-2909.
Tyto studie poskytují důkazy o tom, že kortizol hraje klíčovou roli v ukončení stresové reakce tím, že působí zpětnou vazbou na různé oblasti mozku a obnovuje normální metabolismus těla.
